NÁVRAT DO REMEŠE Inscenace vychází ze slavné knihy francouzského sociologa Didiera Eribona. Vypráví příběh samotného autora, který se kdysi z dělnického prostředí Remeše odstěhoval do Paříže, prošel coming outem, společensky postoupil, ale nikdy se nezbavil jistého studu za svůj dělnický původ – a teď, po otcově smrti, se vrací do rodného města a poměrů, ze kterých vzešel. Návrat do Remeše je jakousi osobní zpovědí a zúčtováním. Roli Didiera Eribona hraje Jacek Poniedziałek, herec, který si prošel podobnou cestou, z krakovského sídliště Olsza II do Varšavy. Symbolické setkání těchto dvou jmen na jevišti prozrazuje všeplatnou povahu mechanismů společenských vzestupů, jak se v Evropě v posledních desetiletích utvořily. V případě Polska se staly součástí životního zážitku generace politické transformace. Vyrovnali jsme se už se svou třídní minulostí? Anebo v sobě polská společnost svou identitu dosud dusí ze strachu z vyloučení?
Pronikavý a bolestný pokus vypořádat se se všemi nedostatky a slabostmi intelektuálních elit, které ve své fascinaci sebou samými (…) nedokážou překročit rámec exaltovaného předvádění vlastní existence. Mechanismy vyloučení, společenského ponížení a násilí jsou zasazeny do kontextu filozofických, společenských a politických podmínek, jejichž dešifrování je v celém představení poutavým pohledem na naši současnou realitu, a to jak na tu, z níž vyrůstáme, tak na tu, o niž se snažíme usilovat.
– WIESŁAW KOWALSKI, Teatr dla Wszystkich
Jacek Poniedziałek v roli Didiera Eribona – světoznámého profesora sociologie, homosexuála, který se vrací na předměstí titulní Remeše, aby si vyřídil účty s minulostí, v níž bylo čtení knih něčím nevídaným a homofobie všední věcí – vypráví také o sobě. Poniedziałkův výjimečný herecký výkon přechází od uzavřenosti přes přidušené výkřiky až ke slovním výlevům, jimiž se snaží ulevit svým ranám. Režisérka Katarzyna Kalwat a dramatik Beniamin Bukowski záměrně využívají humorné konvence televizní talk show, která odhaluje pokrytectví vyšší společnosti, jež menšiny „toleruje“ po svém. Inscenace o tom, kolik bolesti způsobujeme svým jazykem.
– DAWID DUDKO, Onet.pl
KATARZYNA KALWAT Režisérka, autorka interdisciplinárních inscenací. Vystudovala psychologii na Jagellonské univerzitě v Krakově a režii na Akademii divadelního umění ve Varšavě. Je držitelkou řady cen, mimo jiné krakovské kulturní ceny O!Lśnienia 2021. Účastnila se řady workshopů, např. v hamburském Thalia Theater či berlínské Volksbühne. Ve svých posledních dílech se zaměřuje na reflexi vztahu mezi jazykem a realitou, zejména zkoumá možnosti studia jazyka, jeho limitů a performativního potenciálu.
TEATR ŁAŹNIA NOWA je agilní krakovská scéna situovaná v renovovaném postindustriálním prostoru bývalých dílen komunistické strojní průmyslovky v Nowe Hute. Za osmnáct let existence se stala v polském divadle uznávanou značkou. Iniciovala také řadu oblíbených festivalů, jako jsou Festival Genius loci, Boska komedia a Mrożkovský festival. Łaźnia Nowa nemá stálý soubor a do svých inscenací zve spolupracující herce a režiséry. Uznávaní i začínající divadelní umělci zde nacházejí výborné podmínky pro svou práci. V divadle vytvořili inscenace umělci jako Michał Borczuch, Giovanny Castellanos, Łukasz Czuj, Iga Gańczarczyk, Paweł Kamza, Marcin Liber, Krystian Lupa, Paweł Passini, Yana Ross, Wiktor Rubin, Monika Strzępka, Marcin Wierzchowski, Paweł Świątek, Weronika Szczawińska, Ivan Vyrypajev či Michał Zadara. Od roku 2005 tu vznikla více než stovka inscenací. Některé z nich se s úspěchem zúčastnily řady polských divadelních festivalů a jsou také pravidelně zvány do zahraničí, např. do Berlína, Madridu, Mexico City, New Yorku a Singapuru. Neobvyklý prostor divadla (jsou zde dvě scény s hledišti s kapacitou až několik stovek diváků a také rozlehlé foyer) přitahuje nejlepší evropské inscenace. Bohatá umělecká nabídka divadla, kde se od počátku setkává divadlo s literaturou, filmem, hudbou, tancem a výtvarným uměním, mu získaly věrné publikum.
NOWY TEATR Divadlo založil ve Varšavě v roce 2008 Krzysztof Warlikovski se skupinou svých dlouholetých spolupracovníků. První čtyři a půl roku neměli stálé sídlo, ale fungovali podle formule interdisciplinárního kulturního centra. Produkovali např. Warlikowského inscenace (A)pollonia, Konec, Africké příběhy podle W. Shakespeara a Kabaret Warszawski, spoluprodukovali Warlikowského Tramvaj (spolu s pařížským Théâtre de l’Odéon) a organizovali řadu přednášek, koncertů a výstav. Od roku 2012 divadlo působí v budově původně využívané jako sídlo varšavského Městského podniku na svoz komunálního odpadu. Továrna z roku 1927, zařazená na seznam historických památek, pojme mobilní auditorium o 450 sedadlech, jeviště a divadelní zázemí. Nowy teatr nechce jen uvádět divadelní představení, ale vytvářet dialog a iniciovat diskuse i o těch nejnepříjemnějších tématech. Je to místo rozšiřující bitevní pole umění.
