Smrt obchodního cestujícího

Arthur Miller

MĚSTSKÁ DIVADLA PRAŽSKÁ

Michal Dočekal

SMRT OBCHODNÍHO CESTUJÍCÍHO Willy Lohman není hlavní postavou. Hlavní postavou je jeho sen. Sen o úspěchu. Popularitě. Ocenění. Naplnění. Rodině jako z reklamy na životní pojištění. Ale Willy Lohman je jenom obchodní cestující za volantem otřískaného auta. V rozpadajícím se domě s hypotékou a ledničkou na splátky. Kde skončí jeho jízda čím dál složitějším světem? Komu by ještě prodal vlastní důstojnost? Nejslavnější drama Arthura Millera, oceněné Pulitzerovou cenou. Requiem za sen jednoho obyčejného člověka, který se probouzí z třpytivého snu do nemilosrdného rána reality. Který zjišťuje, že na sklonku života dosáhl jediného – pro všechny má větší cenu mrtvý než živý. V hlavních rolích v režii Michala Dočekala Miroslav Donutil a Zuzana Kronerová.

Nové uvedení se jeví jako velmi dobrý dramaturgický tah, byť je hra zasazená do reálií poválečné Ameriky, má téma, které může rezonovat; někdy s menší, někdy s větší silou. Společnost, která jede na výkon a úspěch a někdy až tragikomicky deformuje jedince, není nic, co by současníci neznali. (…) Michal Dočekal s dramaturgyní Simonou Petrů Millerovu hru poměrně dost zkrátil a vyřezal, hraje se dvě hodiny bez pauzy. Americké reálie i dobový nátěr eliminoval, spíš se snažil o obecnější studii lidského krachu. Soustředil se na postupující degradaci hlavního hrdiny a na rozpad jeho rodiny. Ten ještě vyostřuje až k bitvě o to, kdo dokáže víc zranit.

Donutilův Willy chce vystupovat sebejistě a s úsměvem, jak si přečetl v příručkách o podnikání, ale nakonec skoro pokaždé prožije jen další směšné fiasko. A už se ani nesnaží předstírat svou hru na úspěch, bortí se a šourá se skoro zlým, nenávistným výrazem. Své city vůči rodině, zejména synům, neumí vyjádřit, je tím doslova paralyzovaný a to ho žene do dalších zoufalých výpadů. (…) Tuhle polohu člověka, který drží dekorum, přestože už je pokořený a na dně, Donutil uhraje. I obludnou trapnost, s níž se láme před mladým šéfem a doslova se před ním plazí, i když chvilku předtím kázal o suverénním postoji. A v těchto paradoxech, které skládají tragédii malého člověka, je Donutilův Willy autentický a vlastně i dojemný. Dočekal se nijak režisérsky nepředvádí, buduje situace střídmě s důrazem na dialogy a cíleně směřuje k dominanci herců. (…) Dočekalova inscenace má ovšem také dva další nezpochybnitelné herecké výkony – vynikající Zuzanu Kronerovou v roli Lindy a Biffa Viktora Dvořáka. Kronerová (…) především dokáže velmi prostě obsáhnout veškerou hořkost postavy, bez patosu, jen jako by polykala jednu pilulku za druhou, přijímá, co se děje, klidně, a přece s velkou vnitřní bolestí, s jasným vědomím toho, kam věci spějí.
– JANA MACHALICKÁ, Lidové noviny

Nejsilněji působí hrozivé momenty, kdy se Willy propadá v čase a zdá se, jako by už byl jednou nohou na onom světě, kam od začátku míří. V těchto scénách také vidíme Miroslava Donutila, jak jsme ho dosud neznali - jeho Willy je doslova ochrnutý bezmocí, schoulený do sebe, vytřeštěný, že zahlédl holou skutečnost, a už nemá sílu ani něco předstírat. (…)

Nejdojemnější figuru stvořila Zuzana Kronerová ve Willyho ženě Lindě. Silné, trpělivé, věcné a empatické k sebezničení. Jen jednou se rozčílí, když synové zapřou a opustí dezorientovaného otce v restauraci, kam ho pozvali na večeři. Kronerová má velký dar vzbuzovat emoce, i když sama jimi na jevišti šetří.
– MARIE RESLOVÁ, aktuálně.cz

MICHAL DOČEKAL (1965) vystudoval režii na DAMU, poté absolvoval stáž na University of London, Queen Mary and Westfield College. V letech 1991–1994 byl režisérem Divadelního spolku Kašpar, v období 1994–2002 vytvářel jako režisér a umělecký šéf novou podobu pražského Divadla Komedie (Divadlo roku 1996, Cena Alfréda Radoka). Mezi roky 2002 a 2015 byl uměleckým šéfem Činohry Národního divadla, další dva roky jejím ředitelem. V roce 2011 byl zvolen členem řídícího výboru Unie evropských divadel (UTE), která aktuálně sdružuje 21 významných divadel napříč celou Evropou; od roku 2015 zastává funkci prezidenta této organizace. Pravidelně režíruje na zahraničních scénách (budapešťský Vígszínház, Maďarské státní divadlo v Kluži, bukurešťské Teatrul Bulandra, bratislavská Aréna, Slovenské národné divadlo). Jeho inscenace obdržely řadu ocenění a byly pozvány na mezinárodní festivaly, například Divadlo Plzeň, POSZT v Pécsi, Interferences v Kluži, Festival národních divadel ve Varšavě, MESS v Sarajevu, Festival Iberoamericano de Teatro v Bogotě ad. Od sezony 2018/19 je uměleckým šéfem Městských divadel pražských.

MĚSTSKÁ DIVADLA PRAŽSKÁ jsou jednou z nejvýznamnějších kulturních institucí v Praze. Od jejich založení v roce 1950 působil zdejší herecký soubor na několika scénách v okolí Václavského náměstí. Místa se v průběhu času měnila, duch divadel ale zůstal stejný. Slavným obdobím v historii Městských divadel pražských byla hned na samém počátku éra legendárního ředitele Oty Ornesta (1950 – 1972). Pod jeho vedením měla divadla jeden z nejlepších hereckých souborů v zemi. V divadelní šatně se potkávali například Rudolf Hrušínský, Lubomír Lipský, Václav Voska, Dana Medřická, Jaroslava Adamová, Jiřina Bohdalová a mnoho dalších. Uváděl se zde klasický repertoár a drama z okruhu moderní západní dramatiky. Své místo v programu měly i komediální tituly a původní česká tvorba. Zásluhou Oty Ornesta a jeho dalších kolegů, mj. Alfréda Radoka, Miroslava Macháčka, Václava Hudečka či Ladislava Vymětala, disponovala Městská divadla pražská kvalitním hereckým souborem, který po několik desetiletí určoval podobu českého herectví. Městská divadla pražská fungovala jako jednosouborové divadlo až do sametové revoluce, poté došlo k uměleckému osamostatnění jednotlivých scén. K opětovnému umělecko-provoznímu propojení divadel došlo v roce 2006 pod vedením Ondřeje Zajíce a Petra Svojtky. Sezonou 2018/2019 začala nová etapa Městských divadel pražských: do vedení nastoupil Daniel Přibyl spolu s Michalem Dočekalem jako uměleckým šéfem a jejich společným cílem je přeměnit Městská divadla pražská na respektovanou kulturní instituci hrající aktivní roli ve vývoji nejen českého a evropského divadla, ale společnosti vůbec. V Cenách divadelní kritiky 2019 se MDP stala Divadlem roku.