Dnes večer nehrajeme

Jiří Havelka a kol.

SLOVENSKÉ NÁRODNÍ DIVADLO

Jiří Havelka

DNES VEČER NEHRAJEME Dá se hercům věřit? Anebo hrají divadlo i v životě? Kdy herec říká pravdu? Na jevišti? Na náměstí? V listopadu 1989 Slovenské národní divadlo měsíc stávkovalo. Čemu to pomohlo? Jaká byla v té době role herců a jakou roli hrají dnes? Listopadová revoluce jako zábavný kabaret z hereckého prostředí. Autorská inscenace Jiřího Havelky klade otázku, zda má divadlo pouze tlumočit dramatický text, nebo může v určitý moment plnit společenskou roli. Název je inspirován prohlášením pracovníků Slovenského národního divadla, kde stojí: Nikdy jsme si nemysleli, že nastane chvíle, kdy základní úlohou herce bude nehrát. V inscenaci se propojují autentické materiály z roku 1989 s přesahy k dnešním kauzám, vystupují v ní i aktéři tehdejších událostí a zaznívá otázka po podstatě divadla. Porušuje se hranice mezi jevištěm a hledištěm, mezi dokumentem a fikcí i mezi minulostí a dneškem.
 
Myšlienky reálnych osôb a literárnych postáv sa tu tak prelínajú a je ťažko určiť, čo je realita, čo ilúzia. Do tejto mozaiky zapadajú aj dva výstupy citujúce práve príhovory slovenských hercov z roku 1989. Z formálneho pohľadu je veľmi vydarená časť, v ktorej Dominika Kavaschová interpretuje známy príhovor Mariána Labudu, v ktorom obviňuje režim, že hercom ukradol ich tváre. Sugestívny prejav herečky, ktorá tu citlivo pracuje s dynamikou a intonáciami, spôsobuje, že sa stáva centrom pozornosti a obrovskú Sálu činohry akoby zrazu zmrštila na jeden bod – jej tvár a telo, v ktorých sa na chvíľu koncentruje energia celého javiska i hľadiska. Ešte zaujímavejšou je pre mňa však pasáž, v ktorej Emília Vášáryová prednáša svoj vlastný príhovor z „Novembra“, v ktorom vyzývala ľudí k tomu, aby sa chytili za ruky a kričali láska. Fakt je totiž ten, že prakticky hneď po opadnutí prvotného revolučného nadšenia pôsobil naliehavý tón jej prejavu skôr komicky než emočne silne, čo logicky potlačilo do úzadia aj samotný obsah herečkiných slov. V inscenácii interpretuje tieto svoje slová Vášáryová diametrálne odlišne. Pokojne až vecne. Pokiaľ mala byť táto časť tak trochu aj rehabilitáciou jej vlastného výstupu z roku 1989, rozhodne sa jej to podarilo. V dobe, v ktorej sa síce skloňujú slová ako slušnosť a vzájomný rešpekt, no realita života je často odlišná, sa zrazu ukazuje, aké silné slová vtedy použila.
– MIROSLAV ZWIEFELHOFER, monitoringdivadiel.sk

Nie je to nostalgické nahliadnutie plné patetizmu pre strednú generáciu (aj keď pre tú zrejme najemotívnejšie), je to memento pre tú súčasnú a pre tú, ktorá akoby už „zabudla“. Na Dnes večer nehráme sa síce aj zasmejete, ale nie je to sranda. Je to nekompromisná a veľmi bolestivá hra na pravdu a „hra“ na svedomie.
– BARBARA BRATHOVÁ, mojakultura.sk/navrat-do-sucasnosti/
 
JIŘÍ HAVELKA (1980) Výrazná osobnost českého divadla, režisér, autor a herec. V roce 2002 absolvoval DAMU, obor režie alternativního a loutkového divadla. Svou divadelní práci od začátku zaměřuje na kolektivní improvizaci jako metodu tvorby autorských inscenací. Jeho hry často leží na pomezí činoherního, alternativního, pohybového či výtvarného divadla. Zpočátku byl spojen s pražským Studiem Ypsilon, kde s generačně spřízněnou částí souboru vytvořil řadu tematicky navazujících autorských inscenací, z nichž největší pozornost vzbudilo originální divadlo o divadle Drama v kostce (2005, nominace na Cenu divadelních novin) a novinka Kam vítr tam pláž (2008, nominace na Cenu Divadelních novin v kategorii alternativní divadlo), která přenáší windsurfing na jeviště. Na DAMU vytvořil se studenty jejich absolventská představení - trenažér reality v inscenaci Člověče, zkus to! (2006, Cena festivalu Zlomvaz, Cena časopisu Reflex) nebo Velmi společenské tance (2008, nominace na Cenu divadelních novin v kategorii alternativní divadlo) a naposledy divadelní dokumentární rekonstrukci činů bratří Mašínů Já, hrdina (2011). Permutačním opakováním jedné banální situace vznikla v Dejvickém divadle Černá díra (2007, 1. – 3. místo v anketě DN Inscenace roku) a v HaDivadle zdivadelněním Einsteinovy Teorie relativity Indián v ohrožení (2008), na což volně a tamtéž navázal Světem v ohrožení (2012). Získal cenu Alfreda Radoka v kategorii Talent roku. Spolupracoval též s divadlem Na zábradlí (Ubu se baví, 2010, Šílenství, 2014) či s Divadlem na Vinohradech (Tylova Fidlovačka, 2010). Režíroval také několik mezinárodních projektů, např. českoněmecký EXIT 89 (2008) či koncertní show s britskými The Tiger Lilies Zde jsem člověkem! Here I am Human! pro Divadlo Archa nebo několik česko-kanadských projektů zahrnujících účast indiánských herců. Výjimečně inscenuje i dramatické texty, převážně původní, současné, např. v Dejvickém divadle text K. F. Tománka převedl do jevištního komiksového westernu Wanted Welzl (2011) a následovala autorská inscenace Vražda krále Gonzaga (2017). Se studenty DAMU nastudoval mj. inscenace Já hrdina (Disk, 2011) a Regulace intimity (Disk, 2013); k jeho oceňovaným režiím dále patří Poslední trik Georgese Melièse (Drak, 2013), Dechovka (VOSTO5 2013 – Cena Divadelních novin), Korekce (VerTeDance 2014 – Cena Divadelních novin) a Elity (2017), nastudované ve Slovenském národním divadle a těžící z archivů Stb. Spolupracuje také s pražským Národním divadlem – Plukovník Švec (2018).
Ve svých autorských hrách Havelka vždy zkoumá možnosti divadelního časoprostoru, tvorby divadelní iluze a zdůrazňuje jedinečnost divadla jako nástroje přímé komunikace. Hledá novou roli pro divadlo ve věku virtuálních médií a nalézá ji především v síle imaginace, respektive v nárocích na divákovu tvůrčí schopnost obrazotvornosti. Jeho inscenace byly prezentovány na festivalech např. v Polsku, Slovensku, Německu, Finsku, Rakousku či Irsku, při nichž často vede workshopy zaměřené na osvojení elementárních prvků divadelního jazyka. Působil jako vedoucí katedry alternativního a loutkového divadla na DAMU. V posledním období je jeho činnost úzce svázána s „domovským“ souborem Vosto5, jehož je členem. Tato skupina dlouhodobě vnáší do českého divadla čistou improvizaci, slovní žongláž, perzifláž a mystifikaci, především na česká národní témata. Nejúspěšnější inscenací tohoto divadla se stala v posledních letech inscenace Havelkovy původní hry Společenstvo vlastníků (2017).
 
ČINOHRA SLOVENSKÉHO NÁRODNÍHO DIVADLA zahájila svou činnost v roce 1920. Na slavnou tradici mimořádných hereckých osobností, které v ní působily celé století, navazuje dnešní soubor pod vedením posledních uměleckých šéfů. Tím byl v letech 2012 – 2017 Roman Polák, který realizoval svou dramaturgickou vizi otevřené a společensky a politicky angažované činohry. V lednu 2018 na místo uměleckého šéfa nastoupil režisér Michal Vajdička, jehož inscenace Před západem slunce loni úspěšně hostovala na festivalu Divadlo. Vajdička však byl v září 2019 náhle odvolán a na jeho místo byl dosazen Peter Kováč. Repertoár této scény tvoří klasické dramatické texty, inscenace původních textů, adaptace próz, mapování bílých míst slovenské historie. V posledních letech se Činohra SND pravidelně účastní divadelních festivalů v Toruni, Hradci Králové, Zlíně, Brně, Olomouci, Plzni a v Nitře, hostuje také v divadlech v Praze (Národní divadlo), Brně, Budapešti, Bukurešti, Lublani i ve Vídni.