887

Robert Lepage

EX MACHINA / ROBERT LEPAGE

Robert Lepage

887 je cestou do říše vzpomínek. Myšlenka tohoto projektu má svůj původ ve vzpomínkách Roberta Lepage na dětství. Po létech se noří do hlubin své paměti a táže se po jejich relevanci. Proč si pamatujeme telefonní číslo z mládí a svoje současné zapomínáme? Jak to, že dětská písnička odolá zkoušce času, natrvalo uložená do naší mysli, zatímco jméno milovaného nám uniká? Jak funguje paměť? Jak osobní vzpomínky souzní s kolektivní pamětí?

Hra se rovněž zabývá zapomněním, nevědomím a tou pamětí, která časem bledne a jejíž hranice kompenzují ditigální úschovny, hory dat a virtuální paměť. Je v této době divadlo, umění založené na aktu zapamatování, stále důležité?

Všechny tyto otázky se slévají do příběhu, v němž se Lepage, někde na pomezí divadelního představení a přednášky, svěřuje s utrpením herce, který si musí pamatovat nejen svůj text, ale i historickou a společenskou realitu, která utvářela jeho identitu.

Témata paměti a divadla byla spolu vždy úzce spojena, v prvé řadě proto, že divadlo je pravděpodobně tou formou výrazu, která nejlépe ztělesňuje kolektivní paměť. Toho dokladem je, že tím prvním, co nějaký totalitní režim napříč historií udělá, aby vymýtil kulturu, je pálení knih – následované zabíjením zpěváků, vypravěčů a herců, kteří jsou nositeli živé paměti písní, básní a divadelních děl. V pragmatičtějším smyslu je paměť pevně svázaná s divadlem proto, že ti, kdo ho provozují, musí věnovat značné úsilí učení zpaměti. Když nějaký herec poprvé stane na jevišti, prvním komentářem po premiéře obvykle bývá: “Ty máš tak skvělou paměť!” nebo “Jak ses dokázal naučit všechny ty repliky?” Takže je normální, že úpadek kognitivních schopností a demence jsou témata, jež jsou pro herce přinejmenším frustrující. Nikdy bych byl neřekl, že průzkum osobní paměti, na nějž jsem se vydal při tvorbě tohoto představení, mě zavede do složitostí třídního boje a krize identity Quebeku 60. let. Jako by ty nejzasutější vzpomínky na osobní události nebyly úplné, pokud by nevzaly v potaz společenský kontext, v němž se odehrávaly. Tohle představení proto není přednáškou dospělého, který chce podpořit svou věc, ale spíše cestou do paměti dospívajícího, v níž se politické a poetické často spojuje. Pro mne je 887 skromným pokusem ponořit se do historie s malým „h“, abych lépe pochopil tu s „H“ velkým.
– ROBERT LEPAGE
    
Jeviště se stává sídlem paměti. Lepage (za pomoci týmu techniků) obratně manipuluje miniaturními replikami i výpravou v životní velikosti, ztělesňující soukromé i veřejné prostory: na fasádě činžáku se jako na obrovském domku pro panenky otevírají okna a my vidíme rodiny uvnitř. Objevuje se quebecký Parc des Braves, rozprostřený na stole, taženém na kolečkách proti panoramatu města. Taxikář pije coca-colu v bufetu ze 60. let. Lepage se ve své kuchyni roku 2010 učí báseň. Učí se verše, nebo vlastní život, nebo život své země a verše, které to vše spojují?
– CLAIRE BRENNAN, The Guardian

Začátek je, jako když vás na večírku přepadne člověk a přinutí vás poslouchat, ještě než jste si stačili dát drink. Ale jeho výklad je tak přesvědčivý, že nakonec zapomenete na drink, večírek a vlastně na všechno ostatní kromě světa, který vytváří svými slovy. (...) Mr. Lepage nebyl nikdy nějak zvláště skromný umělec. Je to ten člověk, co nedávno v sále Brooklyn Academy of Music pořádal téměř devítihodinovou meditaci o lidském hlasu a v Metropolitní opeře utratil 16 milionů dolarů na inscenování spektakulárního a značně neoblíbeného Wagnerova cyklu. Jenže 887 v sobě má méně « soumraku bohů » než většina jeho díla a jeho nejlepší momenty v sobě mají dětskou jednoduchost – jako když stojí vedle modelu činžáku a sleduje miniaturní verzi taxíku svého milovaného tatínka, jak odjíždí s cedulí taxi truchlivě zářící do tmy. Je zde plno technických zázraků – poznávací to znamení prací pana Lepage – ale mají lidské měřítko a jen zřídka jsou použity samoúčelně. Ze součtu drobných okamžiků rozpomínek a objevů vyrůstá syrová emocionální energie.
– ALEXIS SOLOSKI, The New York Times

ROBERT LEPAGE (1957) všestranný v každé formě divadelního řemesla, je stejně talentovaným režisérem, dramatikem, hercem a filmovým režisérem. Jeho originální přístup k divadlu mu získal mezinárodní věhlas a do základů otřásl dogmatem klasické divadelní režie, především používáním nových technologií. Největší pozornost z jeho divadelních prací si vysloužilo Sedm pramenů řeky Ota a Dračí trilogie a jeho sólová představení 887 a Odvrácená strana Měsíce. Z multimediálních děl The Image Mill a Knihovna v noci. V opeře: Faustovo prokletí a Wagnerův Prsten Nibelungů. Režíroval také turné Petera Gabriela Secret World a Growing Up. Je autorem výpravy a režie představení Cirque du Soleil KÀ a TOTEM. K jeho současným projektům patří spolupráce s Kodo, tradiční japonskou bubenickou skupinou z ostrova Sado. V červnu 2019 mělo na Mezinárodním čechovovském festivalu v Moskvě obnovenou světovou premiéru Sedm pramenů řeky Ota. K nejdůležitějším režisérovým oceněním patří Řád Čestné legie, Cena Stanislavského, Prix Europe, Cena generálního guvernéra, Cena Eugena McDermotta na MIT, Cena Glenna Goulda a titul Compagnon des Arts et des lettres v rodném Québeku.