->cs

> Úvodní strana / Program

DIVADLO NA ZÁBRADLÍ

PERSONY (Ingmar Bergman, Jan Mikulášek)

Jan Mikulášek

Ingmar Bergman, tvůrce více jak čtyř desítek filmů a více než 120 divadelních inscenací, by vloni oslavil sto let. V souvislosti s výročím vznikla řada inscenací i u nás. V programu našeho festivalu najdete hned dva bergmanovské kusy – Persony a Soukromé rozhovory. V Personách se potkávají Bergmanovy postavy ze čtyř filmů a vznikají tak netušená spojení a významy. V blíže neurčitém bytě se odehrávají v podání osmi herců zhuštěná dramata, s každým novým nájemníkem přichází i nový příběh – střídají se zde tváře, osudy, příběhy i nálady.

REŽIE Jan Mikulášek
PŘEKLAD Zbyněk Černík, Dagmar Hartlová
DRAMATURGIE Dora Viceníková
SCÉNA A KOSTÝMY Marek Cpin

OBSAZENÍ
Johan, Lindhorst Jakub Žáček
Smrt, von Merkens Jiří Vyorálek
Johann  Vojtěch Vondráček
Charlotta, matka von Merkense Dita Kaplanová
Eva, Liv Barbora Bočková
Marianne Petra Bučková
Alma, von Merkensová Jana Plodková
Elisabeth Voglerová Magdaléna Sidonová

Premiéra 6. prosince 2018.

PERSONY Ingmar Bergman, tvůrce více jak čtyř desítek filmů a více než 120 divadelních inscenací, by vloni oslavil sto let. V souvislosti s tímto výročím vznikla řada inscenací i u nás. V letošním programu festivalu najdete dva bergmanovské kusy – Persony a Soukromé rozhovory. V Personách se potkávají Bergmanovy postavy ze čtyř filmů (Scény z manželského života, Podzimní sonáta, Persona, Hodina vlků), aby vznikla netušená spojení a nové významy. V blíže neurčitém bytě se odehrávají v podání osmi herců zhuštěná dramata, s každým novým nájemníkem přichází i nový příběh – střídají se zde tváře, osudy, příběhy i nálady. Zhuštěná psychologická dramata doplňují, odlehčují nebo jednoduše komentují převážně české popové písně, které posouvají interpretaci Bergmana do obecnější roviny.

Mikuláškovo divadlo je esteticky oslňující. Hodně za to může výtvarník Marek Cpin, mistr v použití materiálů, které i z hlediště vyvolávají přímo hmatové pocity. Scéna i kostýmy se pohybují na škále béžové a pískové barvy, se stopami bílé a kontrastující tvrdou a hrozivou černou. Atmosféra evokuje písečné pláže i strašidelný snový inventář, který má vypjaté "upírské" znaky historizujících kostýmů, rozcuchaných paruk a nabílených obličejů. Elegancí a oduševnělostí se na Zábradlí ovšem vyznačují také herci. Krásné a zajímavé ženy, výrazní pánové, osobnosti se smyslem pro humor, intelektuální nadhled i souhru, které je zábavné pozorovat. Mikulášek je vede k sošné stylizaci a symbolizujícím gestům, při nichž Cpinovy kostýmy krásně spoluhrají - a režisér to dělá se smyslem pro výraz těla i situaci.
– Marie Reslová, Aktuálně.cz

Persona s Janou Plodkovou jako ošetřovatelkou Almou a Magdou Sidonovou v roli herečky Elisabeth představuje psychologicky propracovaný, komorně vedený střet, herečky používají úsporné prostředky a jejich propojení i jinakost nacházejí odraz v režijní imaginaci. Tady se Mikulášek na jedné straně nejvíc přiblížil Bergmanovi, na straně druhé našel optimální polohu pro to, čím divadlo může občerstvit dnes už přece jenom artistní materiál.
– Jana Machalická, Lidové noviny

Mikulášek Bergmanovy scénáře a filmové povídky zpracoval v duchu své groteskně-existenciální poetiky. V součinnosti se scénografem Markem Cpinem uzavřel postavy do dřevem obložené krychle: stísněnost skandinávsky strohého prostoru jako by vyprávěla o tom, že každý z hrdinů je vězněm své vlastní duše. Název Persony je v tomto smyslu velice trefný – pod upraveným povrchem (maskou) protagonistů zuří soukromé peklo, které každou chvíli vyhřezne na povrch v podobě vyšinutého šklebu a animálně zkrouceného těla. Lidé se pod nátlakem dlouho potlačovaných emocí mění v monstra. Takřka hororovou atmosféru těchto okamžiků Mikulášek podporuje hrou stínů a neklidnou, tíživou hudbou. Mnohem víc než Bergman pracuje s ironií…
– Petra Zachatá, Divadelní noviny

Mikuláškova zkratka prezentuje Bergmana v celé šíři díla i osobnosti. Démoničnost smrti graduje na jevišti až ke grotesknosti zombického šklebu a tragédii doprovází melodicky pokřivený banální pop. Když ale subtilní Barbora Bočková v roli citově strádající Evy zareaguje na alibismy Dity Kaplanové přepáleným mercuryovským mamá, naskočí vám husí kůže.
– Veronika Boušová, Divadelní noviny

JAN MIKULÁŠEK (1978) Po nedokončeném studiu činoherní režie na Janáčkově akademii múzických umění působil jako umělecký šéf brněnského divadla Polárka. Spolu s dalšími mladými divadelníky vytvořil časem z Polárky sledovanou alternativní scénu, zaměřenou především na autorskou tvorbu pro nejširší spektrum diváků. Dále působil jako umělecký šéf ostravského Divadla Petra Bezruče a pravidelně spolupracoval s brněnským divadlem Reduta. V roce 2013, kdy umělecký šéf Reduty převzal vedení pražského Divadla Na zábradlí, se stal Mikulášek kmenovým režisérem této scény. Osou repertoáru Divadla Na zábradlí jsou Mikuláškovy režie, které pravidelně hostují na domácích i zahraničních festivalech: Korespondence V+W, Europeana, Buržoazie, Šedá sedmdesátá, Cizinec, Zlatá šedesátá, Požitkáři, Hamleti, Posedlost, AnderSen, Mýcení... Režijní přístup Jana Mikuláška se často opírá o dramatizace románů a jiných nedramatických textů, původní scénáře, autorské divadlo. Pracuje se střihem, s detailem, s hudebním kontrapunktem i s paralelním odvíjením dějů. Druhou výraznou inspirací je výtvarné umění, ze kterého „přebírá“ důraz na mizanscénu a svícení. Výrazným rysem Mikuláškova rukopisu je hra s významem replik, s kontextem a s asociacemi na zvolené téma; na jevišti dokáže zhmotnit naprosto abstraktní, filozofická témata. Kromě Zábradlí spolupracuje s dalšími scénami, v poslední době především s Národním divadlem (Spalovač mrtvol, Maryša, Kouzelná země).

DIVADLO NA ZÁBRADLÍ Tradice Divadla Na zábradlí je podepřena působením řady významných osobností - divadlem mimo jiné prošel Václav Havel, Ivan Vyskočil, Jan Grossman, Evald Schorm či Petr Lébl. Od svého vzniku hrálo Divadlo Na zábradlí významnou roli ve společensko-kulturním kontextu země, vznikla zde řada inscenací, která reprezentovala Českou republiku i v zahraničí a působila tu a působí plejáda významných hereckých osobností. „Za svou existenci prošlo Divadlo Na zábradlí řadou období, kdy určovalo a předjímalo podobu českého divadelnictví. Vedle nich prošlo i řadou krizových a konfliktních okamžiků. V jeho dynamické historii ale takřka chybí období dlouhodobého uměleckého útlumu. Troufám si tvrdit, že je to spjato s geniem loci tohoto pražského divadla.“, napsala Martina Musilová. Od sezony 2013/2014 stojí v čele divadla Petr Štědroň, Dora Viceníková a Jan Mikulášek, jejichž směřování inklinuje k nepravidelné dramaturgii a k autorskému divadlu. Divadlo Na zábradlí často hostuje na domácích a především zahraničních scénách a festivalech – pravidelně navštěvuje Polsko, Maďarsko, Slovensko, Německo, hostovalo ale i v Bosně a Hercegovině, v Srbsku, v Kolumbii, USA a dalších zemích.

NEWSLETTER

Chcete být pravidelně informováni o dění na festivalu Divadlo?

Přihlašte se k odběru našeho zpravodaje

© Festival Divadlo 2019
Facebook
RSS