->cs

> Úvodní strana / Program

BOCA LOCA LAB

Bludiště seznamů (Martin Smolka a Jiří Adámek)

Jiří Adámek

Režie: Jiří Adámek 
Scénografie: Ivana Kanhäuserová
Zvukový design: Jan Veselý a Eva Hamouzová
Světelný design: Jan Kalivoda a Ivana Kanhäuserová
Produkce: Maria Cavina (jedefrau.org), Lenka Hradilková (HIS)
Koprodukce: Jedefrau.org a Motus (produkce divadla Alfred ve dvoře)

Obsazení:
Mluvčí: Vendula Holičková, Bára Mišíková, Pavol Smolárik a Daniel Šváb (členové skupiny Boca Loca Lab)
Kontratenor: Jan Mikušek
Smyšcové kvarteto Pavla Bořkovice: Alexej Aslamas (housle), Ondřej Hás (housle), Matěj Kroupa (viola) a Štěpán Drtina (violoncello)
Klavír: Jana Holmanová
Harfa: Hedvika Mousa Bacha

Premiéra 27. června 2016 v Alfredu ve dvoře

Bludiště seznamů Mluvená opera, která se skládá z výčtů, seznamů, katalogů a rejstříků počínaje těmi nejznámějšími jako jsou abeceda či Mendělejevova tabulka chemických prvků. Seznamy můžou působit všedně, ale i závratně, když dojde na fantastická imaginární města podle Itala Calvina nebo obrazy, z nichž se skládá „nepochopitelný vesmír“ v magické povídce Jorge Louise Borgese. Hlavním inspiračním zdrojem byl pro tvůrce tohoto operního formátu ovšem Umberto Eco a jeho objemná kniha Bludiště seznamů. Opera ve své původní verzi pod názvem Sezname, otevři se! vznikla na objednávku festivalu NODO (Dny nové opery Ostrava), který pořádá Národní divadlo moravskoslezské a Ostravské centrum nové hudby. Za účasti orchestru Ostravská banda a sboru Canticum, v hudebním nastudování Ondřeje Vrabce, zazněla v původní verzi ve světové premiéře 26. června 2014 v divadle Antonína Dvořáka v Ostravě. V této podobě získala Cenu Divadelních novin za rok 2014. Skladatel Martin Smolka ji nyní přepsal pro smyčcové kvarteto, harfu a klavír a Jiří Adámek s výtvarnicí Ivanou Kanhäuserovou vytvořili minimalistickou scénografii, která počítá s těsnou blízkostí diváků a účinkujících. V hlavních rolích vystupují společně s kontratenoristou Janem Mikuškem herci-mluvci ze skupiny Boca Loca Lab. Ti jsou pod vedením Jiřího Adámka zvyklí na hudebně přesné pokyny, detailní práci s hlasem a dokonalou souhru rytmicky stylizované mluvy.

Do podtitulu díla autoři vetkli slogan „ztišená opera“. Jistě proto, že se v jejich díle vlastně nezpívá, že tu nezní žádné árie, neryčí se vysoká céčka. Jen orchestr v ostravském provedení připomínal obvyklou operní produkci, v pražské už ne. „Ztišená“ je však i samotná inscenace opery, v níž se, zvláště v pražském provedení, logicky a přirozeně prolíná vizuální se slyšeným. Vzniká tím velmi imaginativní prostor otevřený fantazii diváka, jehož vlastně nutí stát se spolutvůrcem, domýšlet, chce-li inscenaci opravdu prožít. (…) Obě verze opery, zvláště ta pražská, se nesnaží zhudebnit text, myšlenku, příběh, hudba nesděluje nic mimohudebního, ale je tomu naopak – Adámek ze slov a jejich významů spoluvytváří se Smolkou specifickou hudební skladbu. Sama hudba je tedy cílem, nikoli prostředkem sdělení. Nedochází tu, a docházet logicky nemůže, k rozporu mezi textem a hudbou. Lze úvahu rozšířit i na vlastní inscenaci, takto stvořená hudba vyžaduje a spoluvytváří svůj vlastní prostor, akustický i vizuální.
Josef Herman, Divadelní noviny

Vůbec to není jednoduchá podívaná, proudy slov jsou vydatné, literární aluze znejasněné tak, že by je člověk bez nápovědy snadno přehlédl, a hudba také zaměstnává smysly sama o sobě. Přesto ale jde o mimořádný zážitek – z naprosté preciznosti tvaru, který zkoumá možnosti abstrakce v jazyku, hudbě i divadle, a ze všestranně virtuózního provedení. Na cestě z Ostravy do Prahy si podle mého Adámkova a Smolkova opera polepšila: působí kompaktněji, jednotlivé složky na sebe lépe vážou a komorní prostor pomáhá lépe vnímat jednotlivá slova. Mnohem zřetelněji tu tak vyznívají jemné vtipy, kterých se libreto dopouští ve švech či decentně naznačených souvislostech mezi různými seznamy, od butanu a Bhútánu přes dva významy slova rys po čtveřici Beatles, která následuje po čtyřech evangelistech.
Michal Zahálka, Svět a divadlo

Za chvíli začne působit zvláštní kouzlo. Ze slov se vytrácejí významy a na jejich místo přichází osvobozený zvuk. Najednou není důležité, co se říká, ale jak se to říká. Rytmus, melodie, intonace a poloha čtyř perfektně provázaných hlasů strhávají veškerou pozornost na sebe.
Boris Klepal, Hospodářské noviny

Martin Smolka (1959) Vystudoval skladbu na AMU v Praze a soukromě u Marka Kopelenta. V letech 1983-1998 spoluvedl pražský soubor Agon. Jeho skladby se hrály na mnoha místech v Evropě, v Severní Americe i v Japonsku. V Česku je z jeho práce nejznámější opera Nagano. Od roku 2003 učí kompozici na JAMU v Brně. Na počátku Smolkovy skladatelské dráhy lze identifikovat vlivy postwebernismu, minimalismu, americké experimentální hudby a Polské školy. Počátkem devadesátých letech Smolku zajímaly bizarní nástrojové techniky a zdroje zvuku (velmi podladěné struny, staré gramofony, různé předměty v roli bicích nástrojů apod.). Využíval jich ke stylizaci zvuků odpozorovaných z přírody či města, o některých skladbách z té doby hovoří jako o "zvukových fotografiích". Tyto zvukové vzpomínky spoluurčovaly výraz jeho hudby, často nostalgický či groteskní, někdy obojí zároveň. Nápodoba reálných zvuků ho přivedla k mikrointervalům, které pak používal různými způsoby, mj. k deformaci tonálních trojzvuků a melodií. Výběr ze skladeb: Solitudo (2003, ensemble), Semplice (2006, staré a nové nástroje), Rush Hour in Celestial Streets (2007, ensemble), Still Life with Tubas or Silence Hiding (2007, dvě tuby a orchestr), Die Seele auf dem Esel (2008, ensemble), Poema de balcones (2008, dvojsbor), Blue Bells or Bell Blues (2010-11, orchestr).

Jiří Adámek (1977) Vystudoval režii na pražské DAMU, kde nyní působí jako pedagog. Vyvinul originální typ sonického divadla, ve kterém je největší důraz na hlasový projev a prokomponování hlasů. Ve scénářích a libretech využívá hru s rozkládáním slov na slabiky a zvuky, s rytmizací řeči či s imaginárním jazykem.
Svůj specifický přístup rozvíjí především s divadelní skupinou Boca Loca Lab, kterou založil v roce 2007. S ní vytvořil autorské projekty Tiká tiká politika (2006, ocenění Music Theatre now! v Německu a festivalu Kontakt v Polsku), Evropané (2008, ocenění festivalu Mess v Bosně a Hercegovině), Požár 1911 (2011), Řekni něco (2013), Čtyři tři dva jedna (2014) a další. Pravidelně režíruje v pražském divadle Minor. Na Nové scéně Národního divadla vytvořil scénickou koláž z porevolučních let Po sametu (2014). Zvukové kompozice vytváří i pro Český rozhlas (Tiká tiká politika v rozhlasové verzi, Manželské minutky ad.). O propojení divadelní tvorby s hudebními a kompozičními principy píše i teoreticky, především ve studii Théâtre musical/divadlo poutané hudbou (NAMU, 2011) a v řadě článků pro Svět a divadlo, jehož byl několik let redaktorem.

Divadelní skupina Boca Loca Lab, kterou v roce 2007 založil režisér a autor Jiří Adámek. Smyslem je realizace scénických forem, které v sobě propojují divadelní a hudební postupy. K výrazným rysům vytvořených projektů patří hudebně komponovaná struktura, minimalistické herectví a zvláštní přístup k jazyku (fragmentarizace slov, rytmizace textu, hra s poloabstraktními shluky slabik a hlásek). Skupina Boca Loca Lab dosud realizovala tyto projekty: Tiká tiká politika (2006), Klikněte na video (2007), Evropané (2008), Teritorium (2010), Požár (2011), Dvanáct Milosrdných (2012), Čtyři tři dva jedna (2013), Řekni něco (2013) a sérii IMPRO koncertů. Inscenace Tiká tiká politika získala Cenu za originální divadelní tvar (festival Kontakt v Toruni, 2009) a Cenu mezinárodní soutěže Music theatre now (Berlín, 2008). Projekt Evropané získal Cenu pro nejlepšího mladého režiséra na festivalu MESS Sarajevo (2012).

NEWSLETTER

Chcete být pravidelně informováni o dění na festivalu Divadlo?

Přihlašte se k odběru našeho zpravodaje

© Festival Divadlo 2019
Facebook
RSS